Roztaj, princezno !

- Asi doost netradiční název! Ale doufám, že se vám příběh bude líbit stejně, jako ten předchozí.
- Zatím sama nemám moc představu, jak seto bude vyvíjet.. Takže se nechám překvapit s vámi ;)
- Jen vím, že by to mohla být romantika :)
Mé jméno je Klára. Je mi 16 let. Všichni mě štvou! Nesnáším svět, nemám ráda lidi okolo sebe !! Všichni jsou na mě hnusní, proč bych se měla k někomu chovat hezky já? Lidi říkají že se chovám hrozně..Proč? Možná na to časem přijdu..
Ležela jsem na mém gauči v obrovském pokoji, který jsem si vyžádala na rodičích. Listovala jsem novým Bravem a poslouchala svojí MP4. Uši mi zaléhaly hlasitým duněním, ale tohle já právě zbožňuju! Není divu, že jsem neslyšela, jak mě máma volá..
Máma: Kláro!! No tak Kláro !! Vstávej, celej den se válíš v posteli s časopisama, já jsem tě prosila o pomoc !!"
Vytáhla jsem jedno sluchátko z ucha a zařvala: ,, Cože??"
Máma:,,Okamžitě sem pojď, když na tebe mluvím !! Už je ti 16, měla by ses konečně vzpamatovat!"
Já:,, Ale no jo pořád! Počkej.."
Máma: Na nic nebudu čekat!! Včera jsem ti říkala, že mi budeš pomáhat s pečením! Měla by to pro tebe být radost! Jsou Vánoce, nekaž je celé rodině!"
Já: No jasně, já tady kazim Vánoce.. a proč se nikdo nezeptá mě, jestli MĚ je někdo nekazí ??"
Máma: Dělej, pojď sem! Jsi drzá! Uvědom si, že už jsi na takovéhle věci stará!
Já: Ty něco povídej o stáří!!"
Líně jsem se zvedla. Vypla jsem MP4 a odemkla si pokoj. Vyšla jsem ze dveří loudavým krokem rovnou do kuchyně.
Máma mi vlepila takovou facku, jako snad ještě nikdy. Skoro mi vyhrkly slzy do očí. Copak je úplně blbá?
Já: ,,Mami!! Jako jinak normální? Tohle nahlásim na lince bezpečí, odvezou tě fízláci!"
Máma se mi jenom zasmála do očí, otočila se na patě a svižně prohnětávala těsto na cukroví.
Já: ,,Proč to děláš? Stejně to nikdo nejí!"
Máma:,, Nikdo? Pro tebe je TVÁ vlastní rodina NIKDO? To je hodně smutný!"
Já: ,,Blbost! Myslete taky někdy na mě !!"
Máma:,,A mysli taky někdy TY na ostatní! Copak to nevidíš? Marika už teď kvůli tobě chodí domů až večer, táta se zdržuje v práci!"
Já: ,,Marika je mi ukradená, vaše věc, že jste chtěli další dítě!"
Nechápu to! Proč na mě nikdo nebere ohledy? Copak toho chci od žïvota moc, když žádam jenom vlastní soukromí, plnou skříň značkovýho oblečení a sem tam novej mobil ??
Máma: ,,No tak, Klárko.. Pojď mi pomoct a chovej se trochu dospěle.. Myslela jsem, že tě tohle už dávno opustilo.."
Já:,,Ty mě jenom nebereš jako dceru! Nesnášíš mě! Já se chovam normálně, to všichni kolem mě jsou na hlavu!"
Po dlouhém debatování jsem se ale dokopala k tomu, abych umyla formičky a připravila plechy. Zvedal se mi žaludek jen co jsem na cukroví pomyslela, natož ho péct!
V zámku zachrastil klíč a dovnitř se vehnala moje mladší třináctiletá ségra Marika.
Marika:,,Ahojky! Jůů, tady to voní. Mami, počkej, pomůžu ti!! Jak jsi vůbec mohla začít péct bezemě ?? :)"
Všichni říkají, že je Marika hodná, milá a čiší dobrou náladou.. Teď o Vánocích je to nejhorší! Já snad letšní svátky ani nepřežiju.
Já: ,,Nazdar! Doufam, že ti byla aspoň pořádná zima, abys měla pořádnej důvod se sem vracet!"
Máma: ,,Klárino to už by snad stačilo, ne?? Padej pryč, nikdo tady o tebe nestojí! Chováš se hrozně!"
Oblékla jsem si bundu, omotala si krk huňatou šálou, zapla kozačky a vyšla do odpoledního chladného vzduchu. Venku se snášel měkký sníh a na rybníce bruslilo pár dětí. Vzpomínky se mi míhaly hlavou jedna za druhou. Jako malá jsem tu bruslila s Marikou..Uměla jsem spoustu krásných otoček a učila je malé holky. Také jsme chodili spolu s dalšími dětmi lyžovat a sáňkovat na kopec.. a naše koulovačky, to byly vždycky akce na celý den.
V očích se mi zaleskly slzy. Asi se opravdu chovám hrozně.. ale já prostě jinak nemůžu.
Běžela jsem po cestě okolo domů, nekoukala jsem napravo ani nalevo. Najednou jsem do něčeho narazila a než jsem se nadála, ležela jsem s třeštící hlavou na zemi.
Odněkud shora se k mému tělu přiblížila ruka.
,,Vstávej, nestalo se ti nic?" řekl příjemný chlapecký hlas.
Já:,,Bolí mě hlava! Nemáš se mi plést do cesty, teď se nestarej!!" vřískla jsem.
Kluk: Prmiň.. já... já jsem ti chtěl pomoct. Řítila ses proti mě a já jsem nestačil uhnout.. Tvrdíš, že je to moje chyba?
Já: Ne, promiň.. Ale dej mi pokoj..
Kluk: Alespoň mi řekni jméno..
Já: Klára.
Kluk: Já jsem Erik..
Já: Jo jasně. Čau.
Kluk: Ahoj, Kláro..
Vztekle jsem se otočila a šla směrem od kluka.. Pak mi ale něco v hlavě zašeptalo: Nebuď blbá! Začni se chovat trochu normálně!!
Zatřepala jsem hlavou.. asi už mi z mámy hrabe. Vtom jsem ale uslyšela Erika, jak volá moje jméno. Pohlédla jsem přes rameno a křikla: ,, Co chceš?"
Erik mi řekl jen dvě slova, která mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Ta slova zněla ROZTAJ, PRINCEZNO!
Potom se Erik otočil a odešel za roh.
Já: Počkej !!!
Volala jsem za ním, ale už nepřišel. Taková šance! Vždyť to byl úplně super kluk! Proč se chovám tak nemožně? Ta dvě slova mi dočista otevřela hlavu.
Utíkala jsem nejkratší cestou domů. Vběhla jsem do domu, sundala si bundu i šálu a rozběhla se do kuchyně. Objala jsem mamču jako už hooodně dlouho ne.
Zašeptala jsem jen: Promiň mami, je mi to všechno líto.. Byla jsem tak blbá!!
Marika se na mě udiveně podívala: Jsi normální ?? :-O
Máma: Nemáš horečku?
Já jsem se jenom usmála, poplácala jsem Mariku po zádech a odešla do pokoje.
Sáhla jsem do kapsy a: ,, Pane bože !!! Já nemam mobil !!!" zaječela jsem na celý dům.
Máma: Děláš si legraci? Měla bys ho jít najít Stál 7.000,- není to zrovna levná hračka!
Běžela jsem ulicí na místo, kde jsem se střetla s Erikem. To, co jsem uviděla, mě překvapilo víc než dost! Mobil ležel na zemi a u něj byl papírek s nápisem: Věděl jsem, že se pro ten mobil vrátíš. Díky za číslo, Tvůj Erik.
Šla jsem po stopách, které vedly od místa, kde jsem mobil objevila. Kousek opodál stál Erik.
Erik: Tak co, princezno.
Já: Díky... Ale příště mi ten mobil radši neber!
Erik: Vypadl ti z kapsy, nevšiml jsem si ho. Až po chvíli. Tak jsem si na tebe počkal.
Já: Děkuju.. Děkuju moc za to, že jsi mi otevřel oči!
Erik mě objal kolem ramen a šli jsme společně pod zasněženými stromy. Připadala jsem si nádherně! Tak, jako už dlouho ne! Konečně jsem se zase našla. Najednou mi svět připadal krásný a veselý. Vločky, které se mi snášely na obličej mě skoro hřály.
Erik se na mě podíval a řekl: Jsem rád, že to takhle dopadlo. Ještě že se neumím tak obratně vyhýbat běžícím kráskám.
Od té doby jsem veděla, co od života chci. Miluju Erika jako nikoho jiného. Je to láska pravá a opravdová. Táhne mi na 18 a s Erikem si rozumíme pořád stejně dobře. Žádná chvíle, kterou spolu trávíme není nudná. Máma ze mě má radost, táta taky a ségra je šťastná, že se mnou může občas i sdílet pokoj. Za tři měsíce budu maturovat a pak si podám přihlášku na vysokou školu. Erik mě ve všem podporuje a v budoucnu plánujeme velkou a stejně divokou rodinu, jako jsem měla já.
Jenom doufám, že nebudu muset vychovávat doma to, co měla moje máma ve mě.
JAK SE VÁM PŘÍBĚH LÍBÍ? :)



Já nevím co k tomu říct.Máš úžasné nápady a je to SKVĚLÉ!!!!
Kdy bude dělší příběh?