- Je tu 1. díl komixu.
- Jméno 1. dílu je "Obyčejný den", protože se nic tak zvláštního nestane.. Bude to taková malá ukázka, jak to chodí u Claudie doma.
- Těšte se spíš až na další díly, ty se teprve rozjedou!


Ležela jsem na posteli a přemýšlela o všem možném. Doufala jsem, že se táta vzbudí co nejdéle. Někdy by bylo lepší, kdyby se nevzbudil vůbec, je to kruté, ale je to tak. Nikdy jsme k sobě neměli blízko. Jsme na sebe jako psi a není mezi námi ani náznak rodinné lásky.
Z přemýšlení mě vytrhl tátův křik.
Táta: Hej, Claudie !! Kde se zase flákáš? Potřebuju vyprat oblečení, dělej!

Vstala jsem s mírným úsměvem na tvářích, protože venku bylo opravdu krásně. Chtěla jsem odpoledne jet do města a kouúit si nové boty. Mám velký a bohatý pokoj, nedostakem peněz rozhodně netrpíme. Ale raději bych bydlela pod mostem, než s Ronaldem.
Do reality mě vrátilo až opakované vzteklé zvolání mého jména.

Vešla jsem do koupelny a umyla si ruce a obličej. Trochu jsem sykla bolestí, když se mi teplá voda dostala na škrábanec na tváři. Udělal mi ho jednou táta, když jsem řekla, že chci přespat u kamarádky. Na tu facku nikdy nezapomenu. Nejen že nemám žádné kamarády, ale jsem taky věčně samá modřina..

Táta: Už jsi dala vyprat ty košile?
,,Nemam deset rukou!!" zakřičela jsem směrem ke dveřím a začala vyprazdňovat koš na prádlo.
Bylo to nefér.. Proč jsem se musela tak špatně narodit??

Zapla jsem pračku a jen si přála, aby nějaká z tátových košil náhodou nebarvila.. Zabil by mě, kdybych mu zničila byť jen jednu ponožku, natož košili.

Převlékla jsem se a vrátila se do pokoje s tím, že si alespoň přerovnám knihovnu. Jsem hrozná milovnice knížek a všechny své "kamarádky" mám roztřízené podle přečtených a nepřečtených.
Jenže v pokoji si na mém malířském podstavci něco kreslil táta.

,,Tati, tohle je můj pokoj !!" zařvala jsem na něj. Už jsem se prostě neovládla..
Táta: Neječ tady na mě! Já tě živim, tak si tady nevyskakuj!
,,Možná tak nosíš domů prachy, ale já zastávam roli té, co všechno dělá za tebe! Peru ti, žehlim, vařim, nakupuju všechno potřebný, opravuju žárovky.. Už toho mám taky dost!" úplně jsem se nervově zhroutila.

Táta: Moc si dovoluješ !! -- řekl a vrazil mi takovou facku, až se mi tvář zkřivila bolestí.
,,Dej už mi pokoj! Držíš mě doma jako vězně, chci se taky bavit, chci alespoň chvilku dělat věci podle svého, nesnáším to tu!"

Táta: Všechno jenom TY !! Mysli na ostatní!
,,Copak já na tebe nemyslim? Kdybych měla alespoň trochu rozumu, tak se seberu a uteču! Jenže to já nemam.. nechci tě tu nechat samotnýho, protože vim, že bys tady zahnil !!"
Táta: Sklapni histerko! Padej pověsit prádlo!

Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Proč se ke mě tak chová? Vždyť se o něj staram! On sám by nedokázal nic! Docela by mě zajímalo, kde pracuje.. kterej hlupák ho mohl zaměstnat.
Věšela jsem prádlo, krásně vodělo a já se pomalu uklidňovala.. Ještě čtyři roky a kousek.. a budu moct pryč.. Nemůžu se dočkat.

Táta: Vidíš, jak umíš poslouchat!
,, Vidíš, jak umim bejt blbá!!!" řekla jsem navztekaně.
Táta: Je na šase, abych ti něco řekl.. -- prohodil trochu vstřícněji.
,,Co?" -- řekla jsem, ale nejevila jsem o to moc zájem.
Táta: Nebudeš tu bydlet věčně.. Už to nebude dlouho trvat, co konečně vypadneš!
,,To vim taky! Tak se těš se mnou na ten šťastnej den a pořád mě jenom nemlať a nedělej si ze mě služku!!"

Táta: To nejde!
,,Proč ne ??!"
Táta: Protože tohle je příprava na budoucnost! -- podíval se na mě zlýma očima a mě se málem podlomila kolena. Dostala jsem strach.



Nádherný :)Pokračuj